8.11. .....

8. ledna 2012 v 20:08 | Vidle. |  Chtěla bych život jako z pohádky..
Bolest je to co prožíváme když u sebe nemáme někoho kdo by nás utěšil..
Obklopená drahýma věcma, řetízkem za pětikilo co jsem si koupila jen tak, plazmovou televizí, co mi táta koupil z jistotou že už přestanu plakat nad svým zničeným zdravím, obklopená komixovými postavičkami co po nocích kreslím jen abych udělala odraz své duše. Obklopená sešitama obsahující mé chodící myšlenky z namalovanou svatozáří..
Koupil mi hromadu hadrů, co se mi už nevejdou do dvouch skříní..Koupil mi 9 knížek a za celý život do mě vrazil tuším už tak aspoň milión. Vyčítá nám to pořád, jako bysme byli jen dvě auta do kterých třískáte prachy a ony pořád nefungujou tak jak on se svojí nekonečnou vzteklou povahou chce. Pravda - Jsem jen líné prase, co dává po večeři talíř vedle počítače nebo do dřezu..V tu chvíli ať udělám cokoliv , všichni mlčí. Pak pokaždé příde můj otec z práce a už jen ječí .. Nevychovaný rozmazlený fracci..KURVA! Nic neuděláte nic prostě..Ha ha jenže odteď už je konec, zažijete peklo! Obě dvě! Vy hvězdy! - Jenom namalovat se a jít do prdele, to jo ale abyste doma něco udělali to ne, to tu má všechno dělat jen vaše jednooká máma?!
Vždycky stojím a prožívám hroznou bolest. Mnu si ruce potem, už 15 let.. "Ale prachy byste chtěli!" . Na jazyku mě pálí slova sebeobrany, že je nepotřebuji, že bych chtěla jen rodinnou lásku a místo kam se můžu vracet. Nechali mě pokaždé dělat si co chci, nezajímali se o to jak se cítím. Nezajímalo je proč brečím "A proč bulíš?! Mi to řekni ne?!" zvyšoval jen hlas. Čekal snad že mu otevřu své srdce během 10 sekund, že mu prominu že mě vůbec nezná.Když jsem byla malá uplácel mě panenkama a sladkostma , a dělal to dál počítačem..mobilama..Zkrátka vším aby viděl můj úsměv.Od malička nesnášim peníze, radči bych žila jak bezdomovec s láskou..Jako sedlačka ve vesnici..Jen mít svou lásku. Kdokoliv, ne jen bohatá rozmazlená fiflena. "Nejsem to já..Nejsem to já..Nejsem to já!"
Máma je předsvědčená, že až budu mít rodinu celý barák spadne protože nic neuklidím, že ani neuvařím ..Postupem času shniju s okolím. Dneska od rána brečím, bylo to jako každý týden minimálně - Řev kvůli nepořádku. Pokaždé můj táta řve víc a víc..Vždycky s tím začně. Vztek, nadávky..Útočení. Máma zakřičí taky pár slov, ale jí chápu..
Hrozně jí lituju víte, z její strany..
Brečim tady, ..ale rozpadlá rodina, její dcera je nemocná do konce života, přišla o oko..Za manžela má neskutečného cholerika co by zmlátil její děti a ona neví co dělat. Stojí při něm , aby ho nerozčílila víc a neublížil jí. Pře dvouma hodinama jsme otevřeli dveře naší rodiny. Táta koupe psa a slyším nadávky "Mufe neser mě! Neseeeeerrr me!!" . Říkala jsem si "Jako obvykle jak jinak.." a uchichtávala jsem se hroznému dni, až do chvíle kdy táta vystřelil ze dvěří v pokleku se slzama v očích "Muf muf!!" já jsem se složila v křeči..Přísahala bych že se mi zastavilo srdce..Muf je mrtvý, můj táta ho zabil. Můj cholerický táta ho zbil..Leží v červené krvi, můj pejsek co mi rozuměl. Máma letěla do koupelny a táta na nás nadával "Můžete za to jen vy dvě! Jen vy dvě za to můžete za všechno!! Za všechno!!" a moje sestra nás bránila a křičela na něj, že ho nenávidí ..a..
Já jsem křičela bolestí, klepalo se mi všechno od břicha dolů.. Moje sestra mě obímala a utešovala že všechno bude dobré, já jsem se roztřískala na kusy, necítila jsem nic jinýho než to jak neskutečně moc bolí život. A říkala jsem jen..Prosím, prosím ne! Prosím ne! Říkala jsem to dokola..Jak Zoey Redbirdová když držela za ruku Stevie Ray. Přesně tak jsem se cítila. Moje konečná. Pořád jsem jí držela tak pěvně..A táta "To si nemůžete stoupnout jinak kurva?!!" jen nadával a panicky chodil po baráku. Jen nadával na sestru a na mě. Bála jsem se, že nás zmlátí. Obímala jsem se s ní asi hodinu a pořád jsem brečela.."Jdi za mámou dělej!". Šla jsem a cestou jsem nemohla dýchat, nestačilo málo a skolabovala jsem. Zhourtila jsem se ke zdi a křičela "Nikola..Prosím nikola ne prosím.." a ukazovala směrem ke dvěří. Ona jen klečela u našeho pejska a říkala ať se uklidním, že to bude dobrý. On mě uviděl.."Vypadni dělej vypadni spratku!" . Šla jsem se shoulit do sestřina objetí a pomalu se hroutila k zemi...
Skončili jsme v jejím pokoji, pořád plakali a říkali, že chcem pryč. Utéct! Utéct..Umřít..Mít klid už napořád, necítit bolet. Neopětověné lásky a mé cinkající věty "Honzo prosím zachraň mě, víš jak jsi říkal že chceš odjet někam hodně daleko? Tak teď po tom toužím já..". Moje máma se k nám obrátila zády a řešila nás dole z tátou. Nemám rodinu, bez sestry bych nezvládla nic, ani se nadechnout a nezhourtit se k zemi do věčnýho pekla.
Poslední kousky štěstí v mém životě.. Muf žije, ale tátovi se už nedokáže podívat do očí. Myslím že mu vidím do myšlenek stačil jenom pohled , seděl v koutě a nechtěl nic. A nechce. Nemůže za nic, pes je přítel člověka. Pořád cítim tu závrať že Muf je mrtvý, závrať že máma je mrtvá. Závrať že pro mě život skončil.
Závrať z toho že jsem sama, nebýt sestry. Nikoho tu nemám ..
Zapomněla jsem na touhu se opít, už to nevnímám jako řešení problémů, naskytla se mi myšlenka se zabít. Páteční zchůzku z "káčama" co mě nesnáší pro jejich něaký statistiky "Neni kůůl" bych si klidně zpakovala kdybych věděla že bych tohle nemusela zažít. Zlití friscem a obvynení z toho že jsem jí chtěla ukrást tažku byla oproti dnešku procházka růžovým sadem. Stačil by pro tuto chvíli, jako si přeji už měsíc, telefonát "Honza kóling" a všechno by se zase shrnulo jak sníh ze silnice stranou na ostatní lidi. Byl by to zas jen on a já. Jenže teď už to jsem jenom já a moje rozpadlá totálně rozmlácená rodina a nikdo kdo by mě chápal. " Na světě není nikdo , kdo by tě chápal okolí ti nadává zatím co padáš..Nikdo z nich nezná důvod proč tečou tvoje slzy..Nevzdávej to bude líp, musíš mi věřit."
Jsem případ pro policii - psichické týrání v rodině a případ pro psichiatra. Jsem případ pro budoucí závislost na drogách a trávě. Nebo pravý případ do blázince. Předstírala jsem u večeře že se nic nestalo, zacpávala slzy dovnitř a dívala se tátovi do očí a věděla, že znám jeho nejtemnější stranu proč vlastně nemá žádné přátele, svým cholerickým jednáním všechny ztratil..
Ztratil mojí sestru. Já tu pořád jsem, protože je chápu. Chápu všechny a snažím se zpolikat a vstřebat to do sebe a zahodit to a jít dál. "Marťo prostě jdi". Vím že se ráno vzbudím a budu stejně zlomená jak doposud jenže teď už na 1000% . Nahodím úsměv a půjdu se skrývat před lidma ve škole .. Roztříštěná duše..
Probrečim celý svůj život se samotou. Kdyby můj život byl jak z knížky "Škola noci" tak bych si tleskala. Realita je jiná, věřte že mi nikdo nemaže med kolem huby a vím co to je. Vím co je život tak si všichni naserte, jen pár z vás to ví. Možná víte jaký to je mít zlomený srdce, ale jinak nic..


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama