21.2. Nevzdávám se.

21. února 2012 v 17:06 | Vidle. |  Chtěla bych život jako z pohádky..
Bylo by tak děsně jednoduché dumat nad vysokou školou a brečet nad hádkami se svým klukem, z kterým vlastně chodíte..Hm ani nevím proč. Být hezká, opravdu hezká blondýna z celého města a jen tak si žít. Poslední tři dny mi přijde že neznám nikoho. Jsem uzavřená v akváriu , jsem malá ošklivá rybyčka a všichni se ke mě nalání z lupou. Kdybych chtěla utéct do útesů, zabije mě hejno zlých pyraňí. A tak jen pomalu padám dolů hlubinou na jednom místě. Všichni na mě křičí "Vysrala ses na to, vysrala ses na všechno!". Malá rybka jen kouká, vypadá jako kdyby jeho řev ignorovala. "Chceš se snad zabít?! Nejradči bych tě dovezl do nemocnice". Ano, máte pravdu. Poprvé tomu začínám věřit. Už se vidím schoulená z hadičkama kolem krku jak brečím a je to tu všechno zpátky.


Včerejší čekání v nemocnici. Se slzama v očích. Můj táta si klidně odjel pryč, když viděl..Podle něj, totálně blbého doktora "No z tim tu nebudu, radči jdu pryč." .Aspoň že věděl, že by zase vylítnul. Jako vylítává pořád na mě, že za vše můžu. "Musíš s náma mluvit, jak my můžem vědět co ty máš za problémy.?!". Podle vás sou mé problémy oproti těm vašem něco co se přejde bez jediného slova. Asi proto. Jsem jenom hloupá ryba co nemůže nic říct, v hlavě se jí toho motá tolik , chce křičet předvést velkou spoušť slov! Jediné na co se zmůže je.."Jdu se vysprchovat a pak půjdu cvičit". Ve sprše jsem i pod vaříčí vodou cítila zimu. A na šlapacím kole jsem si přála, aby se to nikdy nestalo. V neděli mi bylo hrozně špatně, myslela jsem si, že jsem od sestry chytla chřipku, kterou taky mám ale měla jsem hodně vysokou glikémii. Rodiče začli hrozně vyvádět a křičeli na mě. Heh, jak si vůbec dovoluju se málem zabít když nejsou jen dva dny doma.Raději bych vážně umřela..To jsem řekla nahlas jen jednou v životě a to v nemocnici svojí mámě. Cítim zase ten stejnej pocit. Zavřená ve vězení, sama a hlavně jiná než ostatní. Já vím co jsem udělala, můžu si za to sama.. Jenže já jen chtěla být stejná jak ostatní.Nikdy jsem nechtěla vyčnívat z davu sakra, jenže vyčnívám. Já vím, že ostatní si myslí že jsem rozmazlená holka, co má všechno. Mám, přiznávám to, ale jestli tohle je všechno? Tohle má být život? V takovém případě bych raději umřela. Dřív jsem řešila stejné věci jako všichni kolem, neměla jsem proč říkat, ´skus si to sám, být na mém místě!´.Teď bych to upřímně přála všem, projít peklo a pak tam zase spadnout, znovu a znovu.. Pořád křičet ´dost! prosím!´. Cítím se dobře jen v pár chvílích : Když jsem doma sama, když jsem s kámoškou, když jsem na diskotéce z kamarády a nebo z mojí utrápenou mámou. Přijde mi, že je teď jediná osoba na světě, co mi pomáhá to všechno zvládnout.Když jsem s ní, jako dneska a procházíme město. Probíráme podprsenky a make-upy v Rossmanu, tak je mi aspoň na chvíli dobře. Pak jen uvidím tátu nebo sestru a už mi dobře neni. Máma s tátou se k sobě chovaj hrozně. Zjistila jsem, že když u mámy neni nablízku táta je hrozně v pohodě. Je v pohodě když jsme jen spolu. Zdá se mi, že tátu už nemám ani trochu ráda. Strašně nám všem ubližuje a vůbec si to neuvědomuje. Dokola jen říká, jak mě má rád a že nic nemyslí zle. Nikdy jsem to nechtěla říct, ale bylo by nám všem líp bez něj.

Jestli se mi to nespraví, půjdu do nemocnice a to já už vůbec nezvládnu. Hrozně moc jsem si přála jít v pátek do Retra z Honzou, kéž by sám přišel že nejde. Né tento pátek a hlavně né se mnou. Myslím že celý pátek probrečím v nemocnici, myslím že nikomu ani nebudu psát , aby přišel. Mrznu uprostřed akvária. Mrznu tam sama. Všechno jde kolem akvária.A já za boha nevím co mám dělat.
Přála jsem si být optimistou, přeju si to stále. Už nebudu jíst nic, ale to mě tak netrápí. Spíš mě trápí to jak ty deprese co mám zvládnout. Jak si v životě najít něco hezkýho, co se nezkazí. Jako teď. Držím v rukou trosky všeho hezkýho co se změnilo v noční můry. Jenom ty kytičky nalepené za mnou mi dávají sílu. Myslím, že už jsem troska já sama.Jediné potěšení co jsem měla, byla čokoláda a sladký. Bohužel, to by mě postupem času zabilo. Mám chuť brečet, za všechny holky jako já co mají rakovinu, jak jsou statečné a že si nedovedu představit jak se asi cítí. Jaké to musí být , být jediná nemocná v okolí. Ve své rodině, kdy si moje babička a táta měří glikemii, to že oni jsou staří..Staří a zdraví. To, když sedíte v lavici z obézní holkou, co jí pořád jen sladké , ale diabet nemá?
Pořád si říkám ´jak je to možný? ´. Já vím, ty ´špatné´buňky když jsem se narodila. Jenže stejně to neuklidňuje ten pocit, jak děsně to není fér! Kurva, život není fér! Najednu stranu říkám, že vám to přeju, ale to jen proto abyste pochopili jak těžký to pro mě je. Nepřála bych vám to.
Chci vidět Honzu, chci aby mě obejmul a abysme někam odjeli pryč. Od neděle nedělám nic jinýho než pořád brečim.

Život je boj a ty ho musíš vyhrát!

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama