Můj (ne)Happyend.

15. února 2012 v 23:35 | Vidle. |  Chtěla bych život jako z pohádky..
Nevěřím ve vlastní štěstí. Asi protože jsem nikdy žádný neměla. V tý mojí pitomý škole se řeší jen samý ´taneční´, ´taneční´a ´taneční´. V tý mojí pitomý naivní hlavě, kdy si představu něco hezkýho. On a já ruka v ruce. Jenže já sedím v lavici sama a koukám do blba zatím co hlouček lidí se smějou a řešej kdo s kym půjde.Přiznávám, nemám vůbec s kym jít. Ničí mě tohle téma, ničí mě ten fakt..Oni ani neví kdo jsem, heh a já se o to vživotě ani nestarala aby věděli že stojím za to sedět v jejich hloučku a povídat si. Nechtěla jsem to, sakra..ani teď nechci! Je to špatný?
Chci jen mít aspon chvíli svůj klid. Mít svoje místo v tomhle černým světě. Vrátit se domů ze školy, udělat si kakao lehnout do postele a snít. Bohužel nejsem jediná a ani nebudu.. ´Jen tichá silueta prázdna´. Pořád si tiše říkám , že na tom ještě nejsem tak špatně. Pořád si to říkám, naivně ´namlouvám´. Poslední půl rok jsem si zapisovala dny z tím blonďatým klukem a tímhle článkem to skončilo. . . .


Jen tak jsem mu napsala.Práskla jsem drby co jsem se dozvěděla od kamaráda co mu říkala něaká jeho kamarádka( Viz. Pět měsíců zpátky, pouť : Nechápu jak takovej kluk může mít holku) a jen tak z prdele jsem mu psala naše starý konverzace na icq. "Seš něaká výřečná ne?" "Já jsem pořád, ale to jen před tebou jsem si dávala pozor, aby sis nemyslel že jsem retard". Dost jsem se nasmála když jsme se začli bavit o ´pornu´. Nic vzláštního, vlastně jsme si nikdy až tak dobře nepsali. "Máš sexy fotku" "Ty máš taky sexy fotky u Br* (Jméno)" a začali jsme si dělat srandu, že ví, že má i video. "Jaký video?". Bylo to fajn, do tý doby než si dělal srandu, že moje máma má dobrý porno. " Děláš si srandu?" . Jo nakonec dělal, jenže zase vybouchnul. "Tak hlavně si z každýho dělej prdel a pak víš jaký to je" " A s čim jsem tě urazila já?" "Ničim já tě něak nehrotim".
"Já jsem si z tebe takovou prdel nedělala ale víš" "To byla pravda co? Díky" "Skoro všechno" "Njn pravda je hold krutá no co neposeru se z toho" "A z čeho by ses měl posrat já jsem ti spíš lichotila jestli to bylo krutý tak se ti divím a hodně" "to je fakt lichotka mám tendenci bejt hnusnej ale budu radši zticha ..špatný období" "Tak promin že se mi líbíš no .A klidně bud hnusnej Hý to přežiju *já" "ajaj se ti líbim ?? deš do me ?? jo ?? tak to nedělej !!!" "Tak promin" " Deš do mě?" "Řekls že ne tak ne" "A kdybych řekl že jo ??" "Tak ty si ze mě děláš prdel pořád" "Neboj nemůžu s tebou chodit" "Děkuju" "Já bych nechodil" "No to jsem chtěla slyšet " "Jo tak jo no" "Hezčejc to říct ale nešlo co?" "To je fajn že to bereš s úsměvem" "Ani ne" "Né jo jakto?" "Nech toho" "Čeho?" "Ničeho" "Tak povídej" "Seš na mě hnusnej" "Jo ??" "Jo" "tak promin ?? co sem ti řek tak strašnýho??nebo spíš udělal??" "Ne víš co? Pošli mě rovnou do prdele at mě máš z krku prosimtě když tě tak ze všim seru" "nic jsem neřek" "Né víš co jdu do prdele jdu" "mě to baví si stebou psát klid no tak nech tohobudeš tu ?? ?? ??"
O chvíli dál..
"Si říkala že jdeš ne?" "Já se nesměju" "aha" "Hele mezi náma..Nechce mi náhodou ještě říct že jsem totálně hnusná a tlustá? Možná bys měl.." "proč bych to dělal??co sem ti udělal tak strašnýho ??" "To asi nepochopíš víš .Spíš určitě ale díky aspon si byl upřímnej".
. . . .
"Nechápu proč seš takovej mohl si mě kopnout klidně mezi nohy a bolelo by to mín " "to máš na mysli že jako sem se na tebe vyprd ??" "Měj se" "??? ??? ???"

Moje velká loď z nápisem Honza se potopila a s ním to všechno. .
Popsala jsem už asi polovinu sešitu, ve škole, kdekoliv. Proto jsem nepsala sem, zdá se mi že když to píšu sama je to víc logický než tady. Pořád mi v hlavě zní.."Neboj nemůžu s tebou chodit.." . Neptala jsem se ho na to a jsem ráda že jsem to neměla nikdy v úmyslu. Rozdělil se na dvě osoby. Jedna hodná, milá, úsměvavá - ta kterou asi pořád miluju. A teď tahle. Neuvědomuje si jak mi ublížil, víte vim jak to vidí. A to je asi důvod , proč mě nikdo z mých přátel nechápe. Přijdu si jak kdybych si sáhla na dno. Teď hořím v tom nejhorším období. Kluk mi napsal, heh ty nejhnusnější věci na světě, u terých bych nečekala že přijdou zrovna od něj. O toho kdo mi dával sílu to všechno přežít. Nechtěla jsem sem psát článek , veděla jsem že se mi bude chtít brečet a to nechci. Nebrečela jsem ani ten večer, nebudu brečet pro někoho kdo se ke mě tak zachoval a je mu to jedno. Bolí mě lhostejnnost. Bolí mě lži. Bolí mě to, když vám někdo do očí říká, jak vás má rád a najednou. . .
BUM. A já jenom koukám do stropu. Přemýšlím o svým životě a srovnávám ho z ostatníma. Nechápu proč tu ještě jsem po tom všem. Jak to dokážu maskovat. Tu bolest. Pořád tu jsem šahám si na hrudník a pustim si smutný písničky, vzpomenu si na Michala na náš vztah, který mě teď hřeje, ikdyž neni nic čím bych se vychloubala. Vzpomenu si na nemocnici a ten pocit , když mi došlo kolik lidí kolem sebe mám. V tu chvíli kdy jsem seděla na posteli z tim falešným úsměvem a záviděla svým kamarádkám jejich život. Byla jsem v těch chvílích jinde a záhy probrečela celý noci. Celých těch 10 dní jsem to už nemohla být já. Naučila jsem se chodit z železnou maskou a zůstalo mi to. Když jsem vylouzla z nemocnice a nadechla se toho natuchlího opuštěnýho vzduchu v mým pokoji , věděla jsem ne jen to, že se všechno změnilo, ale že už to nejsem já. Mám takový pocit, že jsem se pořád ještě nenašla. Hledala jsem se, měla jsem pocit že z Honzou jsem se našla. A pokaždý když jsem byla s ním mi v hlavě blikalo ´Halo, Marťo ty jsi ta bezstarostná holka, nemáš žádný problémy!´. A já tomu věřila. S nim jo.
Chtěla jsem být jako on, rozdávat radost a ten pocit že život stojí ´kurevsky´za to. Takový byl on. Pomalu mě učil jak se má žít. Jak mi má být ´všechno u prdele´. To jak mi s ním je nikdy nikdo nepochopí. Věděla jsem jaký umí být, samozřejmě že jsem to věděla. Jen jsem doufala, že jsem pro něj něco důležitýho a že by mi nechtěl ublížit. Že by ke mě nikdy takový nebyl. Když se někdy střípkama tak choval a já byla u něj, uklidnila jsem ho. Heh, sám si pak hrozně pokaždý nadával ´Já jsem fakt debil se na sebe nemůžu podívat ani do zrcadla´. Nevím čím jsem ho tak naštvala, čím jsem mu tak ublížila, že si našel moje citlivý místo a oplatil mi to? Už přestávám dumat nad rozkladem jeho slov. Pozastavovat se nad tím jak myslel to ´Nemůžu´.
Nechci se už pozastavovat nad tím co se stalo. . Pravdou je, že jen si vzpomenu ´Mám cukrovku´a přijde mi jak kdybych se to dozvěděla v ten moment. Střela do zad, slzy v očích - Pak se vždycky nadechnu a nahlas si řeknu ´To je v pohodě´, vytvářim si vedle sebe ten optimistickej stín, kterej mi vždycky říká jak mám žít bez smutku a užírání. Víte, po zjištění, že nejsem už zdravá se všechno začalo hroutit ještě víc. Můj táta opřenej v kuchyni a ten beznadějnej vzduch v celým baráku. Mamka tam nebyla, ležela v nemocnici se zavázanýma očima a hrstma prášků a injekcí. Bylo to dalších 10 dní utrpení, kdy jsem už přestala vnímat ty vodopády z očí. Jen jsme u ní stáli tiskli jí ruce a brečeli. . .
Když přišla domů, vypadalo to, že všechno zapadne do svých kolejí. Tátovi a ségře to možná zapadlo, ale mě a mamce už ne. A už , upřímně, nikdy nezapadne. Vždycky tu bude ten kýč mezi náma. A zvětšuje se, tím jak se naši pořád hadaj. Chtěli se rozvést, protože na tátu padlo podezření že má jinou. Rozvod se utišil, ale hádky ne, a ten pocit že je naše rodina rozmlácená na kusy už nikdy neodejde. Tak jsem se budím několikrát do noci a slýchávám jejich hádky. A šeptám si pro sebe ´Nech to být´. ´To bude zas oukej´, jen škoda, že není.
Chodívám ze školy rozčílená a nepříjemná a tím jsem nepříjemná na všechny v domě. Nejraději jsem když nikdo není doma a já si na chvilku sednu, něco sním a uklidním se.Jenže já vím že to neni správný, táta si myslí, že má doma ´Hrdinu´a to mě. Myslí si že se pořád směju, užívám si života, že mě ´kurva´nic netrápí. On s tím žije a já mu jeho iluzi nebudu brát, je to možná lepší, když nezná pravdu. Nato z mamkou, když jsme sami, cítím, že máme hodně společnýho. Že nám život udělil velkou ránu a teď se s ní musíme naučit žít.
Nakonec mě nechal i Honza. A já si říkám ´Kurva já už nemám vůbec nic´a můj malej optimista říká ´Neblbni, máš aspoň pár přátel, když to bude k nevydržení dáš si cigaretu,čokoládu popřípadně se opiješ a bude zas fajn´.
 


Komentáře

1 xoxo M. xoxo M. | Web | 18. února 2012 v 23:21 | Reagovat

ten citát z menu. ten text, já ho znám. je to z písničky od jednoho rappera, že ? :)

2 Samara Peroxid Samara Peroxid | Web | 19. února 2012 v 18:28 | Reagovat

ouuuu :( a keď si ja pomyslím, že mám ťažký život..Tak som na smiech.

Wishing you the best<3

a ako si vôbec dovolil hento Honza napísať? No to mi, dievča, povedz.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama